Guns N' Roses: Chinese Democracy

Round 3!

Fenomén. Nejdražší album v historii rock n' rollu. Opus, veledílo ještě předtím, než vůbec bylo vydáno. Nejočekávanější deska posledních deseti let. Asi kolem žádného jiného počinu v historii posledních desetiletí se nestrhlo tolik debat, spekulací, odsuzování a rachotu vůbec jako kolem legendárního alba Chinese Democracy od Guns N' Roses, které vyšlo 23. 11. 2008. Byli jsme svědky různého odkládání vydání, demoverzí proniknuvších na internet (tzv. "leaks"), jakožto i perzekucí za takové počiny, všelijakých polooficiálních verzí upravovaných fanoušky, bootlegů, novinářských výmyslů a pomluv, průšvihů, překvapení, zmatených nepravých informací, spekulací, nařčení, nadšení, mlčení, tajemných zpráv a hlavně velkého očekávání. Podívejme se blíže na album i události kolem.

Tento článek jsem se rozhodl napsat z několika důvodů. Součástí bude později i jakási recenze (album se mi zatím stále dostává pod kůži, kompletní dojem není vyzrálý a ještě dlouho nebude, každopádně už teď jsem v podstatě nadšen; zatím mi pořádně nejde přes jazyk ani věta typu "Už jsi slyšel nový Guns N' Roses?"), kde se budu snažit pohlédnout na desku pokud možno nezaujatýma očima. Troufám si tvrdit, že ač skalní fanda GN'R, jsem toho schopen, nebojím se kritiky i mně milých interpretů (ano, včetně Guns), pokud je to na místě. Také se zaměřím na jeden fenomén, konkrétně tzv. blábolivost českých hudebních publicistů ohledně tohoto alba a kapely samotné. Pro další podobné kritiky českých novinářů se mrkněte na rubriku "Top ten nesmyslů", zde budu mluvit speciálně o Chinese Democracy. Dále se pak samozřejmě podívám na každý song zvlášť, a to i na jeho historii – pravděpodobný vznik, leaks atd. Plus cokoliv, co mě ještě k tématu napadne.

"Round 3" mám v záhlaví napsáno, abych parafrázoval jistou Axlovu hlášku. Na koncertě MTV VMAs 2002, kde tajemní Guns za velké přízně publika i všech okolo zahráli mix tří písní (koncert ale zpětně nebyl od Axla hodnocen příliš kladně, konkrétně mluvil o "katastrofě"), na konci "Paradise City" Axl zakřičel do mikrofonu "Round one!". Album se nejspíš čekalo každým rokem. Za "druhé kolo" bychom mohli považovat velmi úspěšné světové turné 2006/07, no a za round 3 můžeme myslím považovat vydání alba samotného, ježto nás poráží na lopatky...

A teď pojďme rovnou k novinářům, ať máme to nepříjemné z krku.
 

Fenomén tzv. blábolivosti českých hudebních publicistů

Asi to nemusím nijak zdlouhavě vysvětlovat. Ti z vás, kteří navštěvují mé stránky pravidelněji, vědí, jaké nesmysly občas komentuji, však stačí nahlédnout do komentářů (viz i starší verze stránek) a na ty odkazy v nich uvedené. Přemýšlel jsem už několikrát o tom, proč se to asi děje. O čem mluvím? Nechci zde opakovat poznatky shrnuté v různých bodech sekce "Top ten nesmyslů", ale něco přece jen zopakuju. Mluvím o tom, že čeští hudební novináři a recenzenti jsou až na výjimky nenapravitelní "haters" (z angl. slova to hate = nenávidět, hater je tedy ten, kdo nenávidí, nesnáší, a tedy pomlouvá atd.), a navíc jsou katastrofálně neinformovaní. Ona neinformovanost ale pramení právě z oné intencionální zaujatosti. Přišel jsem na několik důvodů, proč se tak děje (jsem otevřen jakýmkoliv vašim nápadům, klidně pošlete další).

1) Tito publicisté si v podstatě léčí jakési mindráky, sami nic podobného nikdy nedokáží, a tudíž je hněte, že je takový zájem ze začátku v podstatě o jediného člověka, který dokáže se svou reputací a svým uměním navzdory všem možným osudovým zvratům a také ignoruje novináře i jiné lidi dát dohromady v podstatě novou kapelu a být masivně úspěšný i přesto, že léta nevydá prakticky nic nového. Že jsou recenzenti zakomplexovaní, to by se vám mohlo zdát jako odpověď generická a příliš vágní, ale já si za tím stojím, však to má souvislost i s dalšími body.

2) Již jsem to psal jinde, ale zopakuju to i tady. Jako bohužel ve spoustě dalších věcí, i v tomto ohledu, mám ten neodbytný pocit, chytají publicisté za ocas jakousi dávno odvátou módu. Ano, v devadesátých letech bylo tak trochu "in" navážet se do kapely a psát o ní co nejskandálněji. Jenže ta móda už je nenávratně pryč. Slavná sestava se rozešla a z Axla se stal hermit, poustevník. Ukázal se s novými Guns párkrát do roka nebo na turné a pak dlouho nic. Rozhovory poskytoval zřídka. V té době se kolem GN'R utvořila taková rouška tajemna, že si už nikdo nedovolil jakkoliv překrucovat Axlova slova ani nic podobného. Legraci ze stále nevydaného alba si tenkrát (mluvím o přelomu tisíciletí) také ještě nikdo moc nedělal, protože se vědělo, že hrubá nová sestava se dala dohromady až roku 97, a tudíž to ještě není tak dlouho – vzhledem k různým soudním sporům s bývalými členy atd. Zkrátka a dobře, lidi si je už nebrali do huby a Axl byl najednou z hlediska jakýchkoliv veřejných aktivit osobnost tak raritní, že každý jeho projev poslouchali lidi se zatajeným dechem. Jenže místní křupani to jaksi nezaznamenali a i dnes se stále ještě přímo rochní ve svých negativních blábolech i cíleně zaujatých kritikách a článcích plných nepřesností či rovnou nesmyslů. Myslí si nejspíš, bůhvíjak nejsou in a cool, jenže bohužel, opak je pravdou. Někdy by se ale člověk zbláznil, když čte ty jejich očividné lži. Posílat jim pak ale nějaké reakce stejně nemá cenu. Buď vám to neotisknou, nebo se to ztratí na webu kdesi mezi desítkami dalších odezev. Například teď jsem četl na webu nejmenovaného (a mnou doteď oblíbeného) rádia, že prý kritiky na nové album CH.D. jsou všude po světě negativní. Donebevolající kravina, protože je to samozřejmě naopak. Stačí si najít různé stránky (...), na kterých můžete najít linky na světová periodika a zjistit, že album je naopak hodnoceno většinou velmi pozitivně. Ty písně jsou zkrátka úžasné a jak dlouho se na album čekalo, to do recenze nepatří. Jiný článek zase začínal slovy "Ale stejně jste nevěřili, že to album bude stát za to čekání, že ne?" – nebo tak nějak. Že je to donebevolající zhovadilost, snad ani nemusím psát. Jak si může "recenzent" (ve skutečnosti tak možná pseudorecenzent) dovolit už jen napsat takovouto větu a vlastně tím čtenáři podsouvat a vnucovat svůj stupidní názor, to nepochopím. Jiný blb zase napsal, že po poslechu vyndal cd a vrátil se zpět k Appetite for Destruction, a recenze pokračovala v podobném duchu. Ubohost a nesvéprávnost takovéhoto sdělení bych skutečně ani neměl komentovat. Jestli onen autor čekal, že Guns vydají v roce 2008 nahrávku stejnou, jakou stvořili před více než dvaceti lety a která formovala muziku konce 80. let, pak by měl nechat psaní a pohybování se v hudebních vodách nadobro. To je jako kdybych já psal o politice v Číně, a ještě jim navrhoval jakousi světovou koalici s USA. (pozn. později: Hm, to asi nebyl nejlepší příměr...)

3) Napadá mě ještě jedna věc. Možná těm novinářům lichotí, když se strhne kolem jejich článků debata. Třeba je to jejich způsob, jak sami sebe přesvědčují, že dokáží vyburcovat lidi k reakci, že umějí zvýšit odezvu ve svých papírových či elektronických plátcích...

Ať tak či tak, nám postačí vědomí, že zahraniční novináři jsou naštěstí relativně často za vodou a vědí dobře, o co jde. Česká republika je snad skutečně jediná s takovýmhle dost vyhraněně záporným postojem u novinářů, a tudíž u hromady lidí, kteří nemají internet, a vědí tedy nezbytně houby (skoro mi to až připomíná Klausovy postoje ke globálnímu oteplování, jak si z nás EU dělá legraci, že všude na světě probíhá oteplování, jen v ČR ne). Ale co je pro nás všechny nejdůležitější, je vlastní sluch a úsudek – a je jasno.

Víte, co všechny strašně štve a co nedokážou překousnout? Axlův postoj k médiím. Tohle píšu v prosinci 2008, krátce po vydání alba. To trhá rekordy v různých žebříčcích, ale Axl není dlouhodobě k zastižení a nedávno třeba odmítl rozhovor pro MTV. Axl totiž na novináře kašle a ví, že si to může dovolit a že jedy na něj házené mu neublíží – fanoušci stojí při něm a v dnešní době internetu nejsme zaplaťpámbů už dávno závislí na několika málo plátcích. Jak napsal jeden zahraniční novinář, "Axlův postoj je takový, že říká NE, když ostatní říkají MUSÍŠ". A to se taky cení.

Hudební dílo samotné

Muzikanti:

Současná sestava: Axl Rose, Ron "Bumblefoot" Thal, Robin Finck, Richard Fortus, Tommy Stinson, Dizzy Reed, Chris Pitman, Frank Ferrer.

Bývalí členové přítomní na albu: Buckethead, Bryan "Brain" Mantia, Paul "Huge" Tobias.

Hosté: Sebastian Bach, Patti Hood, atd.

Pojďme konečně k muzice samotné. Klíčové slovo pro tuhle desku (tedy, kromě "zpoždění", že, hehe, nemohl jsem si nerýpnout) je různorodost nebo variabilita, rozličnost. A však to také chlapci z kapely říkali. To album je skutečně natolik různorodé, že si tam přijde na své každý – fanda starých GN'R i člověk očekávající moderní zvuk a přístup k muzice. Slyšíte tam dvojalbum Use Your Illusion a slyšíte tam třeba i kapelu Korn. Tohle jsou Guns N' Roses třetího tisíciletí, tohle je hudební projev první třídy a nejvyšší kvality. A hřeje nás [fanoušky] už teď u srdce pomyšlení, že muzika přinejmenším na další desku je prý prakticky hotová. Ale zpátky k této desce.

Album Chinese Democracy obsahuje 14 písní. Pořadí je: Chinese Democracy, Shackler's Revenge, Better, Street Of Dreams, If The World, There Was A Time, Catcher In The Rye, Scraped, Riad N' The Bedouins, Sorry, I.R.S., Madagascar, This I Love, Prostitute.

Vezmu je popořadě a u každé z nich napíšu informace o jejich pravděpodobném vzniku, jejich demo verzích atd.
 

01: Chinese Democracy – song patří k "leaks", slyšeli jsme ho také často živě už v průběhu prvního nového turné (2002, ale hráli ho už roku 2001). Otevírá album, a že se tak bude dít, to jsme mohli začít tušit před rokem (nejsem teď, když to píšu, zrovna na síti a nepamatuju si data a verze všech leaks), mám dojem, že to byly leaks 2007, ty už vcelku hodně kvalitní, kdy se před písní poprvé objevilo ono delší "čínské" intro, jež nám napovědělo, že song asi bude album otevírat. Je to skvělý start, Axlův klasický řezající hlas na začátku, v refrénu zvláštně metalově naštvaný jako na některých starších písních (konec "Down On The Farm" z Farm Aid 1990 či "I Don't Care About You" z předělávkového alba The Spaghetti Incident?, ale také viz třeba "Better" z tohoto alba), úvodní riff (Jungle - čili stará éra - má svůj, a svůj má tedy i éra nová), hlavní kytarové sólo Bucketheada a tak trochu skandální text písně (kus v bookletu chybí, ale o bookletu až později), pojednávající o čínské nesvobodě a politickém komunistickém systému, který už teď působí čínským potentátům starosti (považují to za americký útok) – tyhle všechny součásti rovnice dělají ze svižného songu ideální volbu na prvotinu alba. Není to moc á la staří Guns, Bucketheadovo sólo patří k těm divokým, plným kytarových "onanií" a efektů, ale nevím, zda song zařadit k těm z nejmodernějších na albu (to ale není nic záporného, je dobře, že je tu jakási stará i nová složka, většinou je to kombinace obojího). Zvuk působí moderně, bicí znějí skvěle, na kytarách se podílejí snad všichni kromě Axla, byly namíchány i z nahrávek Bucketheada, jak už jsem napsal, ale i Paula Tobiase a pak i všech současných členů.

02: Shackler's Revenge – tento song jsme poprvé slyšeli relativně nedávno, patří k nejnovějším a o hlavní kytarové sólo se dle bookletu postaral už Ron BBF Thal. Song vyšel na podzim jako součást video hry Rock Band 2, v tu ránu se samozřejmě dostal na internet a byl tu nový leak. S minimálními změnami se pak ocitl i na albu samotném. Tahle píseň patří k těm z nejmoderněji znějících. V přechodu ve druhé půli písně se vám opakovaně bude vracet myšlenka, že onen bubenický rytmus a koneckonců i Axlův zpěv v tom okamžiku připomínají tvorbu Korn a podobných kapel. Song je ale velmi dobrý, Ronovo sólo jeden zahraniční novinář označil nějak jako souboj obří kobry s godzillou. Kytarové podbarvení ve sloce je skutečně zajímavé, připomíná jakýsi techno metal, a čeho jsem si u verze z pc hry nevšiml a zde ano, byly vylepšené sbory. Zejména bych vyzdvihl část, kde to kytary nemilosrdně hrnou tvrdými riffy, přes to jede Ronovo šílené sólo a k tomu všemu sbory skandují jakési "hu! hu!", zkrátka je to opravdu nečekaný zážitek. Zařadit SR na druhé místo na desce bylo celkem odvážné, protože tenhle song ukazuje GN'R z nejnovějších pohledů, fanoušci staré sestavy tenhle song asi moc nepoberou (alespoň ne pod hlavičkou GN'R), ale to je jejich problém, písnička je to dech beroucí. Axl zde používá hned několik hlasových poloh, od té nejhlubší tiché na začátku (i v průběhu písně) až k jeho skvělému vysokému chrapláku, přičemž se skvěle doplňují. "Shackler's Revenge" je druhou vlašťovkou, s vědomím toho, že tou první vlašťovkou, která měla Guns představit v onom "industriálním" světle, byl soundtrack "Oh My God" z roku 1999. Tehdy se mluvilo o novém albu, které bude dosti "industriální" a ve stylu OMG a má se objevit kolem roku 2000; nikdy to ale nevyšlo, údajně to zavrhl label, kdo ví... Z prosincových Axlových chatů s fanoušky na fórech se dozvídáme, že co se týče textu, ten byl zčásti inspirován nechvalně známým šíleným střílením na amerických školách a také snahou médií překrucovat některé věci.

03: Better – brzy bychom se měli dočkat k tomuto songu oficiálního videoklipu. "Better" patří k sérii leaks, ale na rozdíl od některých jiných jsme tenhle song mohli slyšet živě poprvé až v roce 2006, konkrétně na newyorských show, prvních koncertech po čtyřech letech. Pak už se objevily leaks spolu s dalšími. Jako v pořadí třetí song na albu je to dobrá volba, po novátorském Shacklerovi je tohle taková více klasičtější skladba, asi tohle byste čekali od Guns v roce 2008 – melodičnost, ale i nářez v mezihře uprostřed, kdy Axlův naštvaný hlas ječí do drtících kytarových riffů. O hlavní sóla se postaral Buckethead, při jemnějších kytarovkách ve sloce poznáte Fincka. Začátek songu je nápěv sloky v pianissimu a s popovým podbarvením – čekáte, co se z toho vyvine, a pak přijde celá kapela, zejména na koncertech je ten nástup markantní. "Better" je také takovým představitelem stylu písní na téhle desce v tom ohledu, že začátek je jakýsi podivně popový a chvíli trvá, než se to rozjede (i když v případě "Better" je to skoro hned) - viz pak třeba "There Was A Time" nebo "I.R.S.". Text je o citových problémech (zkrátka je v tom ženská), je celkem dlouhý a velmi hezky napsaný. Nedivím se, že zrovna na tenhle song má být udělán klip, je to taková správná směs toho, co byste čekali od Guns, i novějších postupů a zvuku, zkrátka správní noví GN'R. "Better" je nový nářez se starým známým Axlovým vokálem, který nás na této úžasné cestě provází.

04: Street Of Dreams – nádherná záležitost patřící k zástupcům písniček nejvíc připomínajících old Guns. Tahle věc skutečně zní, jako kdyby vypadla přímo z Use Your Illusions, akorát s novým zvukem. Axlův chraplák na začátku nám ukazuje, že neztratil nic ze svého hlasu. Tato piánovka se nese v klasickém duchu, Robinovo "lajdácké" sólo, Dizzyho předehra a pozdější úchvatné finále s Axlovým falzetem navrch – to vše jsou jasní GN'R. Tenhle song byl i v leaks, ovšem poprvé se hrál už při prvních koncertech v roce 2001 a znali jsme ho pod názvem "The Blues". Oproti demům doznal zlepšení po všech stránkách a vsadím se, že tenhle song nejvíc potěší fandy staré sestavy (a ti snad už konečně pochopí, že to jde i bez Slashe).

05: If The World – jedna z těch nověji znějících písní, mohli jsme ji slyšet i na konci filmu Body Of Lies. Její první leak byl až v roce 2008, a to v té várce tří nových songů, ze kterých jsme znali pouze Rhiad, a to ještě jen živě z roku 2001. Song se nese v zajímavě funky popové rovině, Axlův řízný hlas nás ale nenechává na pochybách. Zpočátku se mi zase až tak nelíbil (na konec dám seznam svých nej songů, pokud to vůbec jde), ale časem jsem si k němu našel cestu (ono i to, co se mi líbilo jen o trochu méně, nakopává prdel většině dalších věcí, co jsem zatím slyšel). V průběhu songu se objeví zajímavá la, la-da-da část, která sice na finální verzi zní jako z rádia, ale na demu jsme to slyšeli normálně. Na dvanáctistrunku zde hraje klávesák Chris Pitman a rozhodně nelze nezmínit nádhernou Bucketheadovu akustickou kytaru.

06: There Was A Time – jedna z nejúchvatnějších písniček z celého alba. A opět klasická v tom, že ze začátku zní jakoby popově, pak se rozjede, a to, co se odehrává na konci, je naprosto epický ohňostroj toho, na co jsme tak dlouho čekali, a zároveň i zdůvodnění, proč to i přes to dlouhé čekání stálo za to. První leak je mám dojem z roku 99, pak se objevily další kolem 06 nebo 07, poprvé živě nám byla představena opět na shows v NYC roku 2006. A to ve velmi dobré verzi, já osobně stále dávám přednost zakončení, které je na onom bootleg videu, před oficiální verzí. Song je ale jinak samozřejmě mnohem lepší zde, zejména konec písně má úžasné sbory, Axlovy neuvěřitelné čisté výšky sahající až bůhvíkam, ze kterých vám jde mráz po zádech, a do toho jedno z nejlepších Bucketových kytarových sól na albu... dech beroucí skladba. V roce 2006 už to hrál živě Ron Thal a to byla taky úžasná podívaná, dokonce hrál ono sólo spíše s méně efekty a bylo to parádní. Mimochodem, mezi hráči na kytaru je v bookletu u tohohle songu uveden i Axl, jelikož jsou tam jeho mikroskopické kousky kytarové hry, jakožto i některé nápady.

07: Catcher In The Rye – demo bylo nahráno už v roce 1999, ale leak se objevil myslím až s některými dalšími později. Živě jsme Catchera zatím neslyšeli. Text byl volně inspirován Salingerovým románem Kdo chytá v žitě. Na původním demu nahrál sólo kytaru Brian May z Queenů. Na desku se ale kvůli nějakým nejasným neshodám dostala finální verze se sólem Robina Fincka a můžu říct, že jsem sakra rád, protože je to mnohem lepší (samozřejmě nic proti Brianovi). Píseň se nese v klidném středním tempu, Axl nám vypráví onen příběh a pomalu se pak dostává do finále, které vás dostane, tohle Guns fakt umějí. Ze začátku se mi tenhle song zdál moc měkký, z leaks pro mě byl jedním z nejméně oblíbených, ale jako s některými dalšími, i tento na albu doznal změny k lepšímu, a zejména konec způsobil změnu mého hodnocení. Taky bych chtěl upozornit na piánové orgie podbarvující na začátku Axlův zpěv, dále mezihra se speciálním smyslem (viz Axlův chat), no a pak taky úžasné kytarové sólo na konci, zkrátka tenhle song je mnohem hlubší, než by se mohlo zpočátku zdát.

08: Scraped – jedna z mála úplně nových písní, které před vydáním alba neslyšeli ani leaks fanatici (žádný leak taky nebyl). Tahle věc by se krásně dala pouštět jako jingle s ukázkou nového alba, něco jako reklamní akce na návrat GN'R, a to konkrétně ona slova z refrénu "don't you try to stop us now, I just refuse". Jeden ze songů, který jasně odkazuje na realitu kolem desky, i když tenhle text je spíše o Axlovi samotném. Ze začátku mi trvalo, než jsem se do songu pořádně dostal, ale čím déle to poslouchám, tím více se mi líbí. Axlův zpěv tu má několik rovin, vypadá to, jako by to vyprávěly alespoň dva hlasy vzájemně se doplňující nebo možná hádající. Pak se ukáže Bucketovo sólo doplněné Ronem a song dostává nádech klasických Guns. Zařadit by se dal opět někam mezi – noví Guns, kteří neztratili tvář. Je to docela nářez a jsem moc zvědavý, jak si se zpěvem poradí Axl živě. Na melodii refrénu se mi cosi nelíbí, ale do dneška jsem nepřišel na to, co to je...

09: Riad N' The Bedouins – donedávna jsme slyšeli pouze různé fanouškovské mix verze z shows 2001 (případně raritně '02) a ty nás nejspíš nijak nenadchly. Ale musím vám říct, že tenhle song mě na albu nakopl snad hned napoprvé. Intro zní jako nějaký trance, ale pak se to rozjede. Song je samozřejmě promakaný, Axlův naprosto čistý a místy naštvaný hlas, skvělá, a přitom jednoduchá kytarová linka jako podklad, kytarová sóla obou hlavních virtuózů (Bucket a Bumble)... V závěru song ještě přitvrzuje sbory a scratchujícími zasekávanými kytarami s efekty a je z toho pěkný nářez. Živě v roce 2001 Axlovy výšky nezněly moc dobře (navíc tam toho bylo tak nějak moc), ale je vidět, že chlapi na skladbě zamakali, a je z ní jeden ze skvělých nářezů na albu. Parádní věc.

10: Sorry – bezesporu jedna z nejoduševnělejších písní na albu. Ať už to vezmu po textové stránce, kde Axl zcela jasně mluví o tom, jak na něj různí lidé po dlouhé roky kydali špínu v médiích, o tom, že někteří další lidé nevědí, komu vlastně věřit, a taky o tom, že odmítá se komukoliv podvolovat, nebo po stránce hudební, která je také skvělá. Klidný, ač trochu nakvašeně znějící hlas sloky vystřídává nádherný chraplák v bridgi, tohle poslouchat ohulené (a zejména napoprvé) je zážitek přinášející husí kůži. V téhle písni můžete trochu slyšet i Sebastiana Bacha, který o svém zpívání na tomhle songu mluvil (výměnou za to mu Axl hostoval na jeho albu; vřele doporučuju). Baz o "Sorry" mluvil jako o úžasném, skoro "doom metalovém" songu, a ač to doom metal určitě není, je to nádhera. Mezi slokami Finckovo sólo a o hlavní se postaral opět Buckethead. Text je jeden z nejlepších na albu, má spád a je plný úžasných bonmotů a životních postřehů, rozhodně doporučuju všem. Lidé spekulují, zda je text o takových těch chytrácích, co se považují za fanoušky a myslí si, že vědí, jak se věci mají, nebo zda je třeba o Slashovi, na nějž by leccos z toho taky sedělo. Axl se v prosincovém chatu vyjádřil neurčitě – může ho v jednom okamžiku částečně inspirovat nějaká konkrétní osoba, ale neznamená to, že celý text pak musí být o ní. Každopádně si tam můžeme dosadit leckoho...

11: I.R.S. – leaks jsme slyšeli v průběhu let hned několik, první jsou už z roku 99. Jeden ze songů pomaleji se rozjíždějících, který se později strhne v hudební smršť. Řekl bych, že je to takový typický představitel alba, tohle jsou v podstatě klasičtí Guns nové doby. Kytar je tu spousta, hlavní sóla hrají Robin a Bucket. Po mezihře song graduje, Axl zuří a jeden z nejlepších momentů nahánějící husí kůži je Axl zpívající v neuvěřitelné výšce a do toho Bucketovo úžasné kytarové sólo. Gonna call the President, gonna get myself a private eye, Gonna get the I.R.S., gonna need the FBI... Jeden přiblblý tuzemský kritik napsal, že prý si tam Axl stěžuje, jak musí platit daně na I.R.S., nebo něco podobného. To u mě vyvolalo opravdu pobavený úsměv...

12: Madagascar – song velmi zvláštní a brutálně propracovaný, se spoustou kytar a Bucketovým hlavním sólem. Na tomhle songu jsou v mezihře použity ukázky z různých filmů či promluv, přičemž jednou z nich je řeč od Martina Luthera Kinga, což byl prý jeden z důvodů, proč všechno trvalo tak dlouho – muselo se čekat na práva. Ale kdoví. Každopádně song je to nádherný a kulminuje v Axlově největší výšce, po které přichází pasáž s ukázkami (určitě jste mezi nimi poznali i starou známou z filmu Cool Hand Luke, která je v "Civil War"; tady je nejdřív jen úvodní "What", posléze celá věta). Tenhle song byl hrán už od prvních show nových Guns, v Riu si tam Axl dokonce na chvilku zahrál i na kytaru. Musím říct, že tenhle song je v podstatě nejméně odlišný od svých různých předchozích demo verzí, které jsme slyšeli. Čekal jsem, že bude v těch výškách ještě upraven zpěv, ale zůstalo to tak. Každopádně Axl zde zpívá zkroušeným hlasem, který pak stoupá až do výšin, song je v podstatě repetitivní vzorec, který nicméně nenudí, ukázky z promluv jsou stupňovány až k návratu hry celé kapely. Musím říct, že vzhledem k tomu, jak už mám song naposlouchaný z minula, se k němu vracím asi nejméně (pokud si nepouštím desku celou), těch rozdílů tam skutečně moc není, ale rozhodně je to hodně zajímavá a propracovaná píseň.

13: This I Love – Axlova srdeční záležitost a podle jeho slov nejvážnější věc z celého alba (spoluhráči ho mimochodem prý museli přemlouvat, aby to na album vůbec dal). Přísahám, že první myšlenka při poslechu intra zněla "Pink Floyd"... ale to jen tak na okraj. Tenhle song je prostě nádherný. Říká se, že počátky jeho konceptu sahají až k roku 1993, text je nejspíš o Steph Seymour, ale může v tom být i nějaká jiná. Je to klasická "Axlovina", pokud se vám líbí "November Rain" apod., tohle budete hltat taky. Bezesporu jedna z nejkrásnějších věcí na albu, pokud ne přímo ta první. (Její živá verze z takového roku 2010 ji posunuje ještě o stupeň výš, což ostatně platí prakticky pro celé album.) Obsahuje umělé sbory, Axlovo piáno, naprosto nádherné sólo Robina Fincka. V druhé půli se přidává kapela a song graduje. Není divu, že tenhle song je Axlova soukromá specialita – různými hlasovými polohami a procítěným zpěvem nám zde ukazuje, jak doopravdy úžasný zpěvák to je...

14: Prostitute – první leak jsme slyšeli až v roce 2008. Musím říct, že song mě ze začátku tak nebral a asi bych si dokázal představit na konec nějaký lepší "zakončovák", ale je pravda, že píseň se postupně rozjíždí a na konci je to opět strhující záležitost s Bucketovým sólem. Víc a víc tomu přicházím na chuť. Moderní bubny a smyčce ve sloce, pak celá kapela a bombastický konec. Axlův zpěv bude z té éry 2002, troufal bych si odhadnout, ale do koncepce songu se hodí dobře. A mimochodem, na konci je slyšet Axlova piánová linka, kterou jsme mohli slyšet už někdy od roku 2002, kdy Axl tento motiv na koncertech zakomponovával do "improvizace", oné piánové předehry před "November Rain". Song končí jako jediný z alba jakýmsi fade-outem.

A v porovnání s ostatními?

Loňský rok byl bohatý na desky slavných kapel, na něž jsme čekali pěkně dlouho. Pomineme-li nové Queeny bez Freddieho, pak asi můžeme mluvit o třech největších velikánech:

AC/DC – Black Ice, Metallica – Death Magnetic a Guns N' Roses – Chinese Democracy.

Původně jsem tu chtěl rozvést delší článek o těchto třech albech, jejich podrobná srovnání atd., ale kašlu na to (stejně to nejde). Vezměme to takto: Jak už napsal kdosi jiný, srovnávat třeba takové album Black Ice s Chinese Democracy je jako srovnávat jablka s hruškami. Na jedné straně máte velkou mediální masáž, singly a nepochybně mamutí turné (Angusova parta), a na straně druhé (Guns) to je už tradiční: víc než půl roku po vydání dlouho očekávané a přelomové desky žádný videoklip, žádné DVD z koncertů, žádné ohlášené koncerty, natož turné, jeden či dva rozhovory udělané s vlastním managerem a shrnující obsah předchozího chatu, jinak komunikace bídná, pomalu žádný oficiální merchandise (trička atd.), mizerný booklet alba, propagace v podstatě nulová a webová stránka, co spíš než jako zábava a komunikace s fanoušky slouží coby místo oficiálního styku managementu kapely s veřejností.

Pokud sečtete tyhle články rovnice, nemůže vám vyjít nic jiného než prohra Guns ohledně věcí veřejných. Na druhou stranu, pokud kašlete na tyhle blbosti kolem a zaměříte se striktně na muziku samotnou, museli byste být hluší, abyste nepochopili, že Chinese Democracy strká celé Black Ice s přehledem do kapsy, o čemž vůbec nemůže být sebemenších pochyb (ačkoli ne že by se to samozřejmě tak úplně dalo srovnávat). Určitě jste si taky všimli, že Chinese je album složité, s několika vrstvami a určitě ne pouze na první poslech. Chinese je zkrátka album natolik epické, že - ač riskuju, že budu nařčen ze zaujatosti - se nebojím říct, že je to skutečně to nejlepší, co jsem za poslední roky mohl slyšet, a smetá to ostatní případnou konkurenci se stolu.  

Hodnocení ostatních aneb nenechte se zase zblbnout českými médii

Stačí se mrknout třeba už jenom na Wikipedii a uvidíte hodnocení předních zahraničních hudebních serverů. O tom, že hodnocení by bylo zcela jistě jiné, pokud by existovala pořádná propagace (promotion), jistě netřeba mluvit; tyhle věci zkrátka hodnocení ovlivňují.

Allmusic: 4/5 (= čtyři hvězdičky z pěti)

Rolling Stone: 4/5

The A.V. Club: A-

Robert Christgau: B+

Sputnikmusic: 4/5

Entertainment Weekly: B-

IGN: 5/10

Pitchfork Media: 5,8/10

PopMatters: 6/10

Classic Rock: 4,5/5